Život na západě, Štrasburk, Colmar, Francie

Konečně po hektickém a depresivním začátku roku se dostávám znovu k blogu. Během ledna dělám celkem 26 hodin přesčasů, k tomu jsem stihl 3 krát 15 hodinovou cestu do Brna na víkend, učit se němčinu, cvičit, snažit se zdravě vařit, zajít na hokej a na házenou, prozkoumat noční život v Mannheimu. Logickým vyústěním toho všeho bylo to, že na blog nebyl čas. Ještě k tomu jsem začal víc chodit pěšky (hlavně z práce domů, cca 10 000 kroků) a objevovat "krásy" Ludwigshafenu. Tím jsem si zároveň definitivně ujasnil, že tu je vážně opravdový totální a nefalšovaný nic, a pokud tu nechci jenom přežívat, musím pracovat a spát v LU, ale žít v Mannheimu, nebo prostě kdekoliv jinde.

S příchodem února se všechno mění k lepšímu a s prodlužujícími se dny se přímo úměrně zlepšuje i nálada. Minulé pondělí se vedle mě v práci záhadně zjevil Íránec a íránským přízvukem se představuje jako "Mazdak". Kolega Michal, mu špatně rozumí a říká: "Nazdar", a povzdechne si, že tu je zase další Čech. V tu chvíli nás totiž sedí v kanclu už 8 z Česka. Druhý den už se mi Íránec svěřuje se svým osobním životem a životním neštěstím. Poté, co ho 2 dny nikdo neviděl, se zjeví v pátek zase v práci a večer nás prosí, ať ho hodíme domů. Prý nachodil 57 kilometrů a nefungují mu nohy. Tak ho svezeme domů a tím se loučíme s Íráncem. Zajímavý týpek.

Se Smrťákem a Romanem tvoříme "dream team" a plánujeme na první volný víkend výlet do Francie. Ještě předtím využíváme volný pátek a procházíme pár barů v Jungbuschi. Jungbusch, Little Berlin, patří k tomu lepšímu, co se v Mannheimu nachází. Bordel a Turků je tu asi podobně jako v Berlíně, ale hlavně je to oblast plná stylových barů, které jsou asi tak po 10 metrech vedle sebe. Procházíme několik z nich a končíme v oblíbeném Blau, kde už tou dobou hraje perfektní rokenrol. U vstupu postává týpek, který vypadá jak Lemmy Killmister, kdyby nebyl mrtvý, tak si vážně myslím, že to je on. Smrťák objednává svojí "perfekní" němčinou dvakrát "Lager". Trochu se divíme, když nám na baru začnou lít do piva sladkou sodovku, ale tak co už. Nakonec nám klasicky ujedou všechny šaliny. Takže hodinovou cestu pěšky domů bereme jako ideální přípravu na zítřejší Štrasburk.

Vlevo rokenrol v Blau, vpravo jazzík v Taproom Jungbusch, kde mají na čepu asi 12 piv, hlavně ALE a IPA, cena 8-10 Eur za velký

Celkově mám v Jungbuschi zatím několik oblíbených barů a clubů:

• Kaprowbar
• Taproom Jungbusch
• Blau, ten by asi moc lidí nenadchl, ale je to takový správný pajzl
• Nelson Cafe
• rockový Maloik Bar & Grill, kde mají pivo za 3,30 Eur a oříšky zdarma

Na mraky dalších se chystám. Mít tak jenom víc času a s kým sem jít, nechcete se někdo stavit? Čím víckrát jsem tu byl, tím víc se mi tu líbí a pokaždé objevím něco nového. Doufám, že tu vydržím aspoň do nějakých jarních a letních akcí a fesťáků, kdy to musí žít úplně neskutečně. Pokud se říká, že v Brně je dobrý noční život, tak tady je to o level jinde.

Štrasburk

Původní plán využít k cestě do Strašburku TGV opět nevyšel. Je to jedna z věcí, kterou tu ještě musím stihnout, nejvíc se rýsuje cesta do Paříže, která sice vyjde dvakrát dráž než letecky, ale za ten zážitek to snad bude stát. Ve třech jedeme radši autem a parkujeme u Europarlamentu v P+R za 4,20 € na celý den i s jízdenkou pro 7 osob na HMD. Cestou k parlamentu Roman vytahuje, že se učil 4 roky francouzsky, a že to celkem umí. Tak se ho ptáme, jak se řekne ahoj. On, že neví. A my už čujem, že tenhle výlet bude s Romanem zase prdel. Potom, co 15 minut bloudíme po staveništi, protože Google má prosím pěkně v mapách špatnou polohu EU parlamentu, se dostáváme na místo. Tam chcípl pes. Na bráně sedí jeden tlustý bachař a vyžádá si občanky. Romanův talent na průsery způsobil, že si nechal občanku v autě. Nicméně bachař byl benevolentní a pustil nás dovnitř. Vevnitř i přesto, že nám několikrát zakáží točit video, zkouším GoPro a všechno natáčím. Parlament procházíme asi za půl hodiny a žádnej velkej zázrak to není.

Potom už pokračujeme do centra na bagetku. Protože ve Francii je potřeba před všechno dát "le, la, nebo něco", tak si objednávám jeden "le sendwich", naprosto úžasná obložená bagetka, kterou bych nejradši jedl furt. Proč takový dobrý nemůžou být i v Německu, když je to jenom pár km od hranic?? Mezitím Roman svojí franzouštinou objednává kafe. Přestože chce lungo, dostává asi tak 5 ml kafe, které vypije během minuty a prohlásí, že by to chtělo ještě něco, že si dá čaj. Tak mu říkám, ať to vezme zase francouzsky. Tak se zamyslí a říká si: "Jak bych to asi řekl?" Nakonec z něho vypadne, že to bude asi merci...tea. Tak si tímto stylem objedná a čaj kupodivu dostane, jen vůbec neví jaký.

Kanály ve Štrasburku

Během asi 3 hodin procházíme městem a objevujeme nějaká místa na večer. Z památek stojí za zmínku oblast la Petit France, kde Roman prohlašuje, že tak za den až 2 se do té francouzštiny dostane. Na mostě Barrage Vauban, začne Roman číst francouzsky popisek nějaké památky. V tom ho obklopí hlouček turistů, který bedlivě poslouchá. Po chvíli se Roman zasekne a prohlásí: "Číslovka, a jsem v prdeli". Dav mu tleská a Roman radši utíká pryč.

Poslední místo, které jsme přes den navštívili je katedrála Notre-dame ve Štrasburku. Roman, který v poslední době začal až moc hrotit víru, je celou dobu nervozní, abychom tu katedrálu stihli ještě za světla a snaží se nás tam nasměrovat. Po příchodu do katedrály se pokřižuje a hned běží koupit a zapálit svíčky. Koupí celkem 3 svíčky za 6 Eur, u toho 2 krát rozsype všechny peníze po katedrále. A my ho radši necháváme v jeho světě a jdeme si zatím po svých. Když se Roman ani po půl hodině nezjevuje, jedeme ho hledat. Nakonec ho objevíme u obchodu s křesťanskýma cetkama. Drží v ruce tašku plnou věcí, z nichž za zmínku stojí 2 kartičky svatých, každá za 4 Eur, nebo soška Panny Marie za 25 Eur, nad kterou se Roman rozplýval, jak je krásná. V tu chvíli ještě pokukoval po betlému za 48 Euro, to my už máme hlavu v dlani a musíme ho odtáhnout pryč. Později lituje, že si ho nekoupil.

Ubytováváme se asi 6 km od centra za 10 Eur na osobu, cenu doteď nechápu. Odpo na hotelu se učím na večer frázi "Salut Belle, tu as de beaux yeux", kterou stejně nepoužiju. Roman se usilovně učí na zpamět, jak si francouzky objenat malé kuřátko s opečenými brambory, což taky nevyužije, protože v té hospodě kuře nemají. Večer zahájíme v L'Artichaut. Natřískaný bar, kde mají do 8 hodin happy hours (všechna piva za 5 Eur). Což je na Francii výborná cena, standard za pivo je 7,50 Eur. K tomu nějaká francouzská kuchyně a hezký holky.

Smrťák navrhuje, že zkusíme ve Štrasburku Tinder (seznamku). Pro sebe mám nastavené věkové rozpětí 22-27, na jeho žádost rozpětí zvedám na 20-55+ (maximum). Roman, který ze zdravotních důvodů nepije a dušoval se, že pít nebude, už má v sobě druhé 8% pivo. A je do toho celej žhavej. Po pěti minutách už mi někdo odepisuje, že "I am coming to you, my dear". Smrťák zkušeně prohlásí, že to je nějaká prostitutka. Roman se toho hrozně lekne a prosí mě, ať už jí nepíšu, když je taková to a chce jít platit a utéct z baru, aby tam náhodou nepřišla. Venku potom hledá nejbližší kostel, do kterého se začne dobývat a chce se vyzpovídat, scéna k nezaplacení.

Přesouváme se do Académie de la Bière, kde už podle názvu mají hodně piva. Je tu plno v obou patrech, tak musíme na bar. Na čepu mají celkem 22 piv. Přičemž většina stojí okolo 8 Eur. Po návratu do Německa pivo za 4 Eur přijde relativně levné. Když si vzpomenu, jak jsem vždycky na Erasmu krvácel, když jsem si někde dával jedno pivo za 3,50... Ono i těch 8 Eur za pivo by se dalo, akorát je problém, když je člověk zvyklej pít jich 5-6 za večer... Dál se zkoušíme dostat do nějakých klubů, avšak bez úspěchu. Ve Štrasburku o tom rozhoduje vyhazovač a ten tam cizince evidentně nechce. Aspoň se vysvětlilo, proč všechny kluby mají hodnocení na Googlu 2. Situace nás nutí jít do nejbližší hospody. Něco jako Lamplota v Brně, kde dřív končili zoufalci, kteří čekali na rozjezd. Mají tam až moc pohodlná křesla a se Smrťákem tak zahajujeme protestní spánek. Roman se 40 minut dívá na záznam 2. franzouzské ligy. Po skončení nás vzbudí a běžíme se zvětralým pivem na noční bus domů. Zbývá nám tam asi 1/3 a Smrťák prohlašuje, že pivo za 8 Eur nevylije a půjde radši pěšky. Ve dveřích autobusu uděláme scénu a nakonec jdeme hodinu a půl pěšky zpátky na hotel. Prostě ideální večer.

Štrasburk jsem si fakt oblíbil. Studuje tu přes 50 000 studentů, což je základní předpoklad, aby město za něco stálo. (pozn. red.: V Ludwigshafenu je počet studentů 0) Všechno je tu nějaký hezčí. Francouzi mají styl a francouzština je fakt sexy. Není to město, kam by člověk letěl na víkend za památkama, z čehož plyne, že tu není moc turistů. Na Francii mi přišly relativně nízké ceny, tak na stejno jak v Německu (kromě piva). Když jsme odjížděli, tak můj dojem byl, že bych se sem nejradši přestěhoval, nebo aspoň jezdil na otočku na víkendy. Na noc je potřeba jet přes hranice do města Kehl, kde jsou výrazně nižší ceny a lepší kluby a jede tam přímo šalina. To jsme sice věděli, ale chtěli jsme na noc zůstat ve Štrasburku. Další večer už bych jel radši tam... Štrasburk taky leží uprostřed produktivního regionu, co se týče piva a místní kuchyně je hodně šmnclá Německem, což není úplně ideální. Vaří hodně jídla se zelím, klobásy atd., ale dá se najít i normální francouzská kuchyně. Jediné negativum je jazyk. Většinou anglicky nikdo moc mluvit nechtěl a nebo to neuměl, což mě relativně překvapilo.

Colmar

Nějak jsem se moc vykecal u Štrasburku, tak Colmar vezmu stručně. Co se stalo v Colmaru:

• Zjistili jsme, že v neděli nemají obložené bagetky a všechny pekárny zavírají ve 12:00
• Roman si dal sushi ve Francii, přestože ho nikdy předtím nejedl. Za 30 Eur
• Za hodinu potom si dal Roman normální jídlo v hospodě. Za dalších 30 Eur
• Roman utratil asi o 100 Eur víc než my
• Roman v restauraci mluvil francouzsky, což u něj mělo opačný efekt a všichni mu odpovídali anglicky. Nám to sice znělo dobře, ale bůhví, co jim tam říkal
• Všichni jsme se definitivně zamilovali do francouzské kuchyně, vína, atmosféry a Francouzek
• Narodil se tu autor sochy Svobody a je tu i její replika. Zapomněli jsme na to. Asi po 20 km jsme se vrátili zpět. Na místě jsme zjistili, že je to nějaká ušmudlaná socha uprostřed kruháče. Obdoba toho, co je k vidění na kruháči v Komořanech u Rousínova. S tím rozdílem, že v těch Komořanech je větší a není tak ušmudlaná.
• Colmar je pohádkový město
• Kdyby odtud někdo čerpal inspiraci, což nepředpokládám, tak na jídle jsme si chrochtali v Le Fer Rouge a bylo to delikátní

Onglet de boeuf a Pinot noir

Po cestě zpět ještě projíždíme vinicemi, kudy projížděli nedávno cyklisti v rámci Tour de France. K večeru se vracíme zase do LU. Jak Depardieu prodal bagetu za piroh a sklenici vína za stakana, my jsme je vyměnili za burger a Fantu v Burgerkingu, kde místní vidláci rozlili Colu a rozšlapali v ní ubrousky a my jsme si nemohli vybrat typičtější přivítání. Někteří z nás si potom ještě střihnou nedělní šichtu v práci (já naštěstí ne). A tím se uzavírá náš krátký únik, na kterém jsem si oblíbil Francii, kterou jsem do té doby rád moc neměl (asi proto, že jsem tam víc než 10 let nebyl). A do budoucna rozhodně budu mířit spíš tam, než do německých měst...