V roce 2016 jsme bez větší přípravy a výbavy podnikli cestu s Richiem a Vaškem z Brna do Salzburku (760 km, 9 dní), kdy jsme projeli oblast Solné komory. Svoboda a volnost na kole mě bavila natolik, že jsem hned věděl, že dálkové cyklistice se budu věnovat i v budoucnu. Po třech letech v roce 2019 jsme se konečně zase domluvili a realizujeme dokonalou cestu z Innsbrucku do Pisy (800 km, 10 dní), kde jsme projeli Švýcarské Alpy, Milán, Janov, Apeniny a Ligurské pobřeží (Cinque Terre, Portofino, Pisa).
Letošní plán projet Portugalsko, nebo Azurové pobřeží nevyjde kvůli Covidu. Chceme k moři, tak jedem do Chorvatska. Destinace vyřešena, Richardovo kolo ne. Kolo táty jeho bývalé přítelkyně musel vrátit. Asi 25 let staré kolo mýho strejdy, na kterém 20 let nikdo nejel, a které jsem náhodou objevil u Richarda v garáži, zavrhujeme rovnou. Richardovo staré kolo, které si pokoutně nechal svařit, protože mu praskl rám, a které nepřehazuje, taky vyhodnotíme jako nespolehlivou variantu. Nakonec jede na kole své sestry, které je mu podle mě malé a nejde na něj pořádně přidělat nosič. Na začátku cesty drží na 3 šroubech, ke konci už jen 2 a několika elektrikářských páskách. Víc než těch 350 km, které jsme nakonec ujeli, by ten nosič nedal.
Na cestu vyrážíme 20 let starým Pašíkem, který nalítal přes 300 tisíc km a párktát mu selhaly brzdy. Nicméně zvládl expedici do Albánie (kterou chci taky popsat v článku), zvladne i Chorvatsko. První noc spíme v perfektním apartmánu za 300 Kč na noc. Protože je korona, protože je po sezoně, a protože kempy stojí víc než ubytování na Bookingu. Ráno asi 2 hodiny hledáme vhodný místo pro parkování. Nakonec domluvíme s hasičama, že nám auto nechají a pohlídají u místní hasičky.
Z předchozích cest jsme byli zvyklí spát v kempech, proto jsme s touto variantou počítali i na tomto výletě. Richard letos veze nový stan a pro jistotu si s sebou bere i teplejší spacák, mikinu a bundu. Zkrátka vybavení, ve kterém bych se nebál jet na podzim do Alp. Na jih Chorvatska, kde je přes noc 25 stupňů se ale úplně nehodí. Nad jeho výbavou se pozastavuju ve chvíli, kdy mi ji dává do mých batohů, protože do jeho už se nevejde. I přes to, že letos jedeme bez Vaška, tak vyjíždíme z Trogiru až něco po 11. v tom největším vedru.
Projíždíme střídavě hlavní silnicí a vylidněnou promenádou okolo pláže. Všechno vypadá krásně až do chvíle, než přijíždíme do Splitu. Jedeme do kopce po nějaké napůl dálnici, kolem nás projíždí kamiony, venku 30 ve stínu, dýcháme prach, táhnem asi o 10 kilo víc než by bylo nutné, nohy bolí. A já si říkám, proč vždycky zapomenu na tyto pasáže a pamatuju si jenom to dobrý? Ale dálková cyklistika je i o tom, že člověk musí trošku trpět a překonat to. To je na tom to krásný.
První noc spíme v úžasným kempu, kde u západu slunce lovíme ryby. Při tom vidíme 3 krát vyskočit metrový tuňáky vysoko nad hladinu. V noci fouká silný vítr, skoro to vypadá, že vyrve borovice ohnuté pod náporem větru ze země. Toho se bojí Richard a nemůže spát. Já celou noc taky nespím, protože se mi zablokuje krk takovým způsobem, že nejsem schopný se ani otočit. Ráno po 10 minutovým snažení se alespoň postavím hlavou dolu na všechny čtyři. Richard mě nadopuje práškama, abych vůbec vylezl ze stanu. Od teď spíme už jenom v apartmánech, abych cestu vůbec zvládnoul. Tím pádeme táhneme celou dobu všechny věci spojené se spaním ve stanu zbytečně, tj. asi tak 10 kg navíc. Na práškách dnešní etapu nakonec překonám. Ten den ujedeme 85 km a 1500 m převýšení. Zároveň zjišťujeme, že byť se jede celou dobu podél pobřeží, není to žádná rovina. Kdo by to byl řekl. Potom, co jsme přejeli Alpy a Apeniny, budou nakonec největší převýšení v Chorvatsku podél pobřeží...
Další dny projíždíme Makarskou rivieru, několika nuda plážemi, kolem kempu Boban, přes průmyslovou oblast v Ploče, kde se v písečných mokřadech koupou bosňáci, a extra nudnou pasáž přes Bosnu až do Stonu. Po cestě vidíme pilíře nového mostu, který Chorvati staví na poloostrov Pelješac. V budoucnu tak nebude nutné projíždět Bosnu při cestě na jih Chorvatska. Všude je to krásný, akorát nemáme moc čas nikde zastavit. Musíme pořád jet. Naše průměrná rychlost se zastavováním je cca 6 km/h. Tak abychom to do tmy stihli. Ale většinou aspoň jednu koupačku denně zvládáme.
Ráno posnídáme jako 2 homoklády před nádherným 2 patrovým domkem, který jsem si pronajali za 400 Kč na osobu v poloprázdné vesnici Ston. Tento den nás čeká horská etapa. Další věc, kterou si uvědomujeme, že jsme za celou dobu nepotkali cyklistu. Kdo by taky jezdil v tom vedru, v takových kopcích s takovou zátěží, to je taková naše klasika. My prostě nemůžeme jet někam, kde je rovina a kde je to vhodný na kolo. Prostě ne. To se mění na poloostrvě Pelješac, kde potkáváme dva blázny se snad 2 krát větší náloží, kteří míří až do Řecka. Jedou po Eurovelu 8. To však v Chorvatsku existuje jenom na mapě. V praxi jsou to prachový a kamenitý cesty, po kterých se spíš jet nedá než dá.
Podél cesty začínamé pozorovat místní plodiny. Ochutnáváme všudepřítomné víno, fíky, granátové jablko i olivy. Pozor, ty se syrový jíst nedají! Jsou hořký. To jsem nevěděl. Tu hořkou chuť v puse cítím až do večera. Zálusk si ještě děláme na květ opuncie, kterou mi Richard slíbil ochutnat. To se nám nakonec nepovede. Alespoň mám důvod, proč se do Chorvatska ještě vrátit.
Večer v Korčule, kde nás při pití piva v přístavisti málem zajede obří lod, se zamýšlíme nad cenami v Chorvatsku a nad tím, jak se tu žije běžným lidem. Voda v obchodě stojí 25 Kč, slazená klidně i 50 Kč, 80 g salámu 70 Kč. Jídlo v restauraci dražší než v Itálii, přitom průměrná mzda je nižší než v Česku. Možná je to přirážka za to, že se pohybujeme v odlehlých oblastech. Každopádně ceny v Chorvatsku mě negativně překvapily. Jednou jsme si spočítali účet za pití v supermarketech a bylo to 400 kč za den.
Skutečný vrchol cesty zažíváme ve vesnici Babina na ostrově Korčula. Je to opravdový klenot. Do vesnice přijíždíme po cca 10 kilometrech jízdy nahoru a dolů po štěrkové a prašné cestě, zakončené kopcem se stometrovým převýšením. Který už jsem v důsledku kumulované únavy nebyl schopný ani vytlačit. Podle mapy hlavní cestou se snažíme přijet dolů k moři. Uprostřed se však ocitáme u někoho na dvorku. To krásně demonstruje to, o jakou prdel se jedná.
Uprostřed Babiny se pohupuje zarostlý pětačtyřicátník na lehátku, pokuřuje a popíjí vínečko. Hned se s náma dává do řeči. Mluví překvapivě dobrou angličtinou. Ukazuje nám svůj domek, zve nás na kafe, dává nám vodu, chce nám udělat jídlo a nabízí svoji sprchu. Krásnej příklad balkánské pohostinnosti. Kdyby nás netlačil čas, úplně vidím, jak se tam hezky opijeme a přespíme u něj přes noc. Pokecámě o životě v Chorvatsku a o Babině. Podle jeho slov tu žije 1, 2, 3, 4, 5 lidí a on. A je tu božský klid. Ten teda na chvíli narušil tlustej Němec, kterýho v Babině nikdo nemá rád. Kromě kouření a pití vína nemá celý den jiný program. Pracovat jezdí do města 20 km od Babiny stavět lodě. Den před naší návštěvou prý zničil nové auto, když ho několikrát otočil a skončil na střeše. To dokazuje jeho podřený obličej a obvázaná ruka. Ale je mu to tak nějak jedno. Při odjezdu říká, že miluje Babinu a ať si zapamtujem, že Babina a je nejlepší. Nic proti Babině, ale žít bych tam asi nechtěl.
Poté už jenom míjíme rozestavěný parník u města Blato, kde se trochu paradoxně vyrábí lodě. Přitom Blato jako jedno z mála měst neleží u moře. Končíme ve Vela Luce, odkud se parníkem vracíme zpět do Splitu a na kolech do Trogiru až k autu. Pašík je tam, kde jsme ho před týdnem nechali. Zvládli jsme to, dokonale jsme poznali velký kus Chorvatska a zničení odjíždíme zpátky do ČR. Tak příště snad zase s Vaškem, s lepším vybavením a bez korony. Kdo dočetl až sem, tak se může za odměnu podívat na video ;).
Chorvatsko na kole
Chorvatsko na kole
Komentáře
Okomentovat