Proč Laos? Protože si to vymyslel Richard, který tam chtěl odjet původně sám na celý měsíc po státnicích. Já, aniž bych o Laosu cokoliv věděl, jsem se k němu přidal. V té době jsem neměl žádný plán ani cíl a bylo potřeba si vytvořit něco, na co se budu těšit. Bylo mi tak docela jedno kam jedu. Poté se k nám přidává ještě Jirka (Guči). Kupujeme letenky a tím je to definitivní. Od koupě letenek se asi 4 měsíce nic neděje. Pár dní před odletem se scházíme u pivka, pouštíme na Spotify playlist Laos a během několika hodin plánujeme osu výletu.
Bangkok - nočním vlakem do Vientianu - Vang Vieng - Luang Prabang. S tím, že dál se uvidí podle stavu cest a času. Nakonec jsme se rozhodli pro cestu na skůtrech z LP do Phongsali přes Muang Khua lodí po řece Ou do Nong Khiawu (i se skůtry) a odtam zpět do LP (mimo plavbu po řece je to 800 km po laoských hliněných cestách). Odkud jsme měli vymyšlený let zpět do Bangkoku. Hlavní body viz mapa dole.
Nakolik je ta druhá část cesty reálná (navíc během 7 dnů) se zatím nedozvíme, protože jsme kvůli koronaviru museli odletět o týden dřív. O tom později. Každopádně informace, že by tuto trasu tímto způsobem někdo realizoval, jsem na netu nenašel. O to víc předčasný návrat domů člověka zamrzí. I tak byl týden v Laosu dost intenzivní.
Letíme s Qatar Airways z Vídně do Bangkoku za cca 13,5 tisíce Kč. Dal se sehnat let s Číňanama za necelých 10 tisíc, ale ten byl kvůli koronaviru zrušen. Takže dobře, že volíme Qatar. Před odletem rychle skočím do Air Lounge. Kvůli těmto 10 minutám jsem si 4 měsíce platil kreditku. Dávám rychlou snídani a beru jednoho Stiegla, kterýho ani nestíhám před odletem vypít. V letadle si klasicky nahlas pročítáme průvodce Lonely planet. O historii, kultuře, společnosti, zvyklostech, politické situaci, náboženství, jak se chovat a nechovat. V ten moment si pořádně uvědomujeme, kam vlastně jedeme a začínáme se těšit. Předtím na to v pracovním stresu pořádně nebyl čas. Čteme o životě animistických kmenů na severu Laosu, které věří v duchy a v hlavě už máme, jak objevujeme nějaké zapadlé vesnice.
Nakonec najdeme hostel, kde by nás ubytovali za 650 bahtu/osoba. Navrhujeme, že dáme 200 s tím, že je 6 ráno a ve 12 vypadneme. Nedává tak smysl platit za celou noc. Paní na to přistoupí. A tak je to se vším. Všechno se dá ukecat.
Ve druhém letu z Doha se poprvé zamilovávám a to do (asi) thajské letušky, která sedí před nama. Škoda, že jediný kontakt, který mezi náma proběhl, byl, že jsem ji podal vodu, která ji spadla na zem. Jinak celou cestu spala. Na letiště Suvarnabhumi v Bangkoku přilétáme okolo půl 4. ráno. Dvakrát procházíme mírně nervózní thermal screeningem, projdeme pasovou kontrolou, měníme bahty (1 baht = 0,72 Kč), kupujeme simky a bereme taxi směrem na Khao San road. V Bangkoku se dá pohybovat následujícími způsoby:
- Základ je v Bangkoku jezdit všude taxikem na taxametr, který má stanovenou cenu - 35 bahtu nástupní sazba + 6 bahtu za km. Většina řidičů za tuto sazbu nechce jezdit a nabízí nesmyslně vysoké ceny. Pokud nás 3 taxikáři nevzali, našel se vždycky 4., který nás za tu sazbu svezl.
- Další možnost, jak se po Bangkoku pohybovat, je plavit se lodí po řece Chao Phraya. Stojí to od 4 do 7 bahtů.
- Tuk-tuk - u toho se člověk lehce nechá ojebat, ale dá se tam i usmlouvat cena nižší než za taxi. Asi to zrovna závisí na zoufalosti tuktukáře.
- Pěšky - většina historického centra kolem Khao San se dá normálně prochodit (20 km v žabkách není problém, jak by potvrdil Richie a Guči).
Mniši sbírající almužnu
Okolo 5. ráno přícházíme na Khaosan Green House Hotel, kde jsme byli ubytovaní i při předchozí návštěvě Bangkoku. Ubytování máme zaplacené až od dalšího dne. Tak nějak jsme počítali s tím, že bude možné udělat early check-in a nekoupili jsme si noc předtím. I když to stálo asi 140 Kč. Paní na recepci hlásí, že náš pokoj je plný, dává nám nesmyslnou cenu, za kterou se můžeme vyspat na jiném pokoji. Situaci řešíme tak, že jdeme hledat jiný levný hostel.
V Bangkoku v 5 ráno je už 30 °C. Všude nepopsatelný smrad nějakých zdechlin a bordel. Město překvapivě žije už takhle brzo ráno.Procházíme kolem stánků s jídlem a já teda absolutně na nic z toho nemám chuť, což se po půl dni naštěstí zase spraví, člověk si zvykne. Chodíme od hostelu k hostelu, nikde však nemají na recepci otevřeno. Nakonec najdeme hostel, kde by nás ubytovali za 650 bahtu/osoba. Navrhujeme, že dáme 200 s tím, že je 6 ráno a ve 12 vypadneme. Nedává tak smysl platit za celou noc. Paní na to přistoupí. A tak je to se vším. Všechno se dá ukecat. Po cestě ještě potkáváme mnichy sbírající jídlo od věřících na celý den. Mniši nejí nic jiného než to, co dostanou. Problémem poslední doby je, že prý dostávají naopak jídla moc a je nezdravé. Většina mnichů tak trpí obezitou.
Okolo doby oběda se stavíme na snídani v jednom ze stánků v okolí Khao San. Vypadá to standardně špinavě. Nevíme, co jsme si objednali, ale chutná to dobře. Ubytováváme se v našem hostelu, kde je na patře pro 50 lidí jeden záchod, který zároveň slouží jako sprcha. V pokoji pro 3, kde je místo akorát tak na 3 postele, které se při spaní zázračně přisunují k sobě, dáváme druhé kolo spánku. Odpoledne procházíme Zlatou horu, kde pobíhá spousta mnichů s mobilama. Fotí si kytičky a sebe navzájem. Pokud bych měl vybrat jeden chrám, kam bych se v Bangkoku vrátil, bude to určitě sem. Z vrchu je perfektní výhled na celý Bangkok.
Výhled ze Zlaté hory
K večeru se přesouváme na Soi Cowboy. Na rozdíl od minulé návštěvy jsme toto místo nevynechali, to je výhoda cestování s borcama. Město v této části vypadá úplně jinak, nad hlavou jezdí nadzemka a do výšky ční moderní mrakodrapy, u země je město pořád stejně špinavé a má to takový nádech New Yorku. Okolo Soi Cowboy pobíhá plno tuktukářů s vybledlými fotkami nahých "masérek" a nabízejí odvoz na masáž "boom-boom". Soi Cowboy je ulice plná GoGo barů, pubů, bordelů, klubů, shemalů a hezkých holek před vstupem, které tahají turisty dovnitř. Problém je ten, že venku jsou holky mladý a hezký, vevnitř starý a šeredný. Obecně platí, že se tady dějí a dají realizovat ty nejdivočejší sny (já jsem si o tom jen četl, nerealizoval jsem je). Dáváme pivo naproti klubu Midnite, kde máme dobrý výhled. Po pár pivech jsem se podruhé zamiloval a tím pádem je čas jít radši pryč...
Pivko na Soi Cowboy
Ráno máme v plánu navštívit plovoucí trhy Khlong Lat Mayom a Taling Chan, to z toho důvodu, že jsou jen cca 12 km od centra. Větší a známější trhy jsou cca 100 km od Bangkoku. Jedná se o ranní trhy, které jsou otveřené pouze o víkendu. Máme to štěstí, že je zrovna neděle. Večer Guči prohlašuje, že přes den hodně spal a nemá problém vstát v 6 ráno. Nakonec to dopadne tak, že v 11:00 ještě spí a vypadá u toho jako kapr. Z důvodu nedostatku času vynecháváme menší Taling Chan a bereme taxi rovnou na Khlong Lat Mayom. Trh si zachovává autentičnost, kdy mezi nakupujícími jsou většinou místní. Podél trhu se vine jeden větší kanál, kde se pohupuje několik prodejců na lodích, kteří většinou mají své místo a nikam neplují. Přes kanál se dá přecházet po strmých dřevěných mostech, jejichž konstrukci jsem moc nevěřil. Většina trhů je na souši a nabízí především jídlo - ryby, krevety, kachny, placky, saláty, sladkosti, vývary, pad thai, atd. Je toho skoro až moc. Nakonec za 150 bahtů kupujeme nudle s tygříma krevetama a všichni tři se z toho najíme. Neskutečná laskomina.
Obchodníci na lodích
Po návratu na hostel Richie zlomí klíček v zámku. Nastupuje opravář s uklízečkou, kteří nás pustí dovnitř a začnou spravovat zámek. Je to anabáze asi na půl hodiny, jsou u toho vysmátí jak rajčata, pořád něco diskutují a hihňají se. Prostě typičtí Thajci. Člověk by nevěřil, jaká sranda může být oprava zámku. Odpoledne přeplouváme poloprázdnou lodí na druhý břeh řeky Chao Phraya k chrámu Wat Arun. Odtam procházíme chudou čtvrtí, kde pozorujeme život lidí v rozpadajících se dřevěných domech, oni zase na oplátku pozorují nás, k chrámu Wat Kanlayanamit. Odtam lodí na květinový trh Pak Khlong, který je i večer plný života. Kdo kupuje v neděli v 7 večer květiny?
Pingl se nás aktivně snaží dát dohromady. Thajka na mě koukne, zamračí se a zakroutí hlavou, že ne-e. To se přiznám, že mě trochu urazilo.
Po exkluzivní půlhodinové masáži nohou za 100 bahtu s pivkem v ruce, jdeme hledat nějakou hospodu na večer. Kritéria jsou 2 - musí tam být levný pivo a alespoň 2 holky, které jsou single. Druhé kritérium se ukazuje jako hodně problematické. Když už došlo k jeho naplnění, tak bylo drahé pivo. Nakonec skončíme přímo naproti hostelu, kde sedí nějaké Britky a Polky a pivo stojí 100 bahtu. Pingl nám pořád dokola nutí laughing gas (rajský plyn) za 35 korun. Asi jsme neměli náladu se z toho zfetovat, ale příště bych to zkusil. Vedle nás si sedá partička thajských holek. Pingl se nás aktivně snaží dát dohromady. Thajka na mě koukne, zamračí se a zakroutí hlavou, že ne-e. To se přiznám, že mě trochu urazilo. Kolem druhé se na nás všechny holky vykašlou a nám nezbývá, než jít o dům dál na Khao San, kde neskutečným způsobem řve muzika. Nedá se to skoro projít. Lidi tam skáčou ožralí po stolech, přesto to nežije úplně tak, jak by mělo. Úbytek turistů kvůli koronaviru v tomto roce je až 77 %.
O tom, jak se spí v thajským vlaku, jak se (ne)dají přejít hranice bez fotky, jak nic není ve Vientianu, nebo jak v Laosu nepoužívat Tinder, budu psát v dalším článku.
Snídani si dáváme v 7-Eleven. To je síť non-stop samošek, které jsou úplně všude. Ale pozor! Pivo prodají jen od 16:00 do 00:00. Sníme toust se šunkou a sýrem. Přičemž šunka a sýr mlíko, respektive maso ani neviděli. Ale je to dobrý, rozpečou to v toustovači a hezky se u toho zasmějou. Necháme se zavést do Lumpini parku, obdoba Central parku v NY. Zase se potvrdilo, že místní taxikáři neumí číst mapu, vyhodil nás totiž přesně na druhé straně parku. Cílem je all you can eat bufet v Lumpini parku za 40 bahtu! Po dvou hodinách hledání zjišťujeme, že bufet je v pondělí zavřený. Nezbývá než se jít najíst Chinatown, čemuž jsem se chtěl po zkušenostech z minula vyhnout...
Lotosový kořen
Lidi čekající na vlak sedí na zemi
Večer si dáváme znovu masáž nohou. Tentokrát bez piva, ale zato i s masáží krku. Za 70 korun, nejradši bych tam seděl furt. Po masáži se už přesouváme na Bangkokský nádr, odkud jede noční vlak na hranice s Laosem. Vlak stojí cca 800 bahtu. Procházíme okolo lidí sedících na zemi. V nádražce si dáváme výbornou rýži. A pomalu se chystáme na cestu vlakem. O tom, jak se spí v thajským vlaku, jak se (ne)dají přejít hranice bez fotky, jak nic není ve Vientianu, nebo jak v Laosu nepoužívat Tinder, budu psát v dalším článku.
Video z Bangkoku
Komentáře
Okomentovat