Vlak z Bangkoku nejede přímo do Vientianu, ale do Nong Khai, což by mělo být město na hranici s Laosem, nicméně kromě nádraží jsme tam nic jiného neviděli. Odtud pokračujeme tuktukem na thajskou hranici, kde čekají desítky, možná stovky thajců v řadě na přechod hranice. Pravděpodobně chodí každý den za prací do Vientiane, nicméně to nemám potvrzené. My se chvíli děsíme, že budeme muset čekat s nimi. Nakonec však zjistíme, že je můžeme předběhnout, projít přes pasovou kontrolu a pokračovat autobusem přes První most thajsko-laoského přátelství.
Thajská hranice
Tady si dovolím geopolitické okénko. První most thajsko-laoského přátelství vede přes řeku Mekong. Je dlouhý 1200 metrů a byl kompletně financován australskou vládou. Austrálie tím samozřejmě chce získat vliv. Stejně jako Čína, která v Laosu staví rychlotrať spojující jižní Čínu s Vientianem. Samozřejmě na dluh a Laos si tak svým způsobem kupuje. Tento most měl zjednodušit dopravu mezi oběma státy, nicméně ani po 25 letech na mostě prakticky neexistuje žádný provoz. Mimo náš autobus tam za půl hodiny neprojelo jediné auto. Je prý extrémně těžké a drahé přes most přejet, a to hlavně kvůli obstrukcím ze strany Laosu. Kromě toho v Laosu vedou přes Mekong další 3 mosty a jmenují se kreativně Druhý, Třetí a Čtvrtý most thajsko-laoského přátelství.
Východ slunce nad Mekongem
Po cestě začínáme řešit víza. Asi 3 měsíce zpátky jsem se na to díval. Možností je několik: Koupit online, zařídit v Bangkoku, nebo vyřešit ráno při přechodu přímo na hranicích. Poslední varianta je nejlevnější a zdánlivě nejjednodušší. Měl jsem zafixované, že k tomu není kromě poplatku 30 USD nic potřeba, a tak jsem to dál neřešil. Chvíli před hranicí mi Guči oznamuje, že musíme mít fotku. Tu samozřejmě já ani Richard nemáme. Guči nás uklidňuje, že za drobný poplatek se dá fotka pořídit na hranicích.
S velkou nadějí jdeme za borcem, nicméně se ukazuje, že týpek nerozumí ani slovu photo, ani slovu copy a už vůbec jim nerozumí ve spojení dohromady.
Na hranicích chcípl pes. Poflakuje se tam pár Thajců, nebo Laosanů (těžko říct). Všechno je zavřené. Nikdo neumí anglicky. Nikdo nikam nespěchá. Před okýnkem, které vypadá jako výdejna párků v rohlíku v Králově Poli, nádraží posedává asi 5 podobných zoufalců jako jsme my a vyplňují nějaký lejstra pro vstup do Laosu. Když se ptáme, kde to vzali, tak nás pošlou za nějakým Thajcem, ten nás pošle zase za jiným Thajcem a ten nám řekne, že neví, kde ten papír sehnat.
Mezitím s Richardem musíme řešit fotky. Jako spása se jeví stánek uprostřed hranice, kde je anglicky napsáno "PHOTO COPY". S velkou nadějí jdeme za borcem, nicméně se ukazuje, že týpek nerozumí ani slovu photo, ani slovu copy a už vůbec jim nerozumí ve spojení dohromady. Vytahujeme mezinárodní řidičáky s nadějí, že by nám mohl alespoň okopírovat fotku z nich a ukazujeme na kopírku. Borec přesto, že sedí v boudě, kde kromě kopírky nic jiného není a je to evidentně jeho náplň práce, nechápe, co chceme.
Laoské turistické vízum
Kolem osmé otevírá okýnko a nerudný policajt nám vydává papíry. Tam půlku věcí nevíme, jak vyplnit. Což je pořád nejmenší problém, protože nemáme fotky. Jdu znova za týpkem do boudy s Google translatorem a 50 bahtama v ruce. Borec, jak vidí bahty, tak naráz pochopí, co potřebujeme. Udělá 3 černobílé kopie fotky, přičemž na kopii je vidět černý obdélník a uprostřed 2 bílé oči. To u nerudného celníka samozřejmě nemá šanci projít, okamžitě nás s tím vyhodí. Takže musíme vyříznout nožem fotku z mezinárodního řidičáku. Tomu jsem se chtěl vyhnout, protože jsem ho tím znehodnotil. Každopádně nemít s sebou mezinárodní řidičák, tak bychom se podle všeho přes tu hranici nedostali.
Takhle nějak vypadá centrum Vientianu
Po 5 hodinách se od vlaku konečně objevujeme v centru Vientianu na nádraží. Znovu ignorujeme tuktukáře, kteří nás ještě chvíli pronásledují a prosí o kšeft. Kupujeme vegetariánskou bagetku (francouzský vliv) s koriandrem. Tu jsem kvůli neznalosti měny koupil 2 krát draž a nechal se poprvé odrbat. Ale je to fakt výborné. V tu chvíli by mě ještě nenapadlo, že to je taky poslední bageta, kterou si v Laosu dám. Procházíme pěšky město, které vypadá jak nějaká větší thajská vesnice, směrem k hostelu. Je horko, projdeme nějaké chrámy, které v porovnání s Thajskem víceméně za nic nestojí.
Dobrá nálada v tuktuku, když jsme si myslel, že jsme usmlouvali příznivou cenu
K oblasti, která slibuje hospody a bary s výhledem na Mekong se necháme svézt tuktukem. Tuktukář nás zase klasicky odrbal a platíme 3 krát tolik, než jsme chtěli. My jsme jeli za "fifteen", ale on nás svezl za "fity". K tomu bych se vyjádřil tímto způsobem. Mám většinou všechny ceny zjištěné dopředu, většinu lidí posílám někam, možná i ty, co mě podvést nechcou a všechno smlouvám. Stejně se jim povedlo nás během 2 hodin 2 krát obrat. Takže takhle to tu funguje. Svezl nás asi kilometr a vyhodil nás na místě vzdáleném cca 2 kilometry od toho, kam jsme chtěli dojet. Platíme 125 Kč.
Všude propagovaný pohled na Mekong
Přes úmorné vedro se ploužíme kolem Mekongu, kromě nás ve městě není ani živáčka. Mekong vypadá jako nějaká polopoušť. Místo vody se tam pasou koně. V první hospodě, na kterou narazíme, si dáme jídlo a teplý pivko a řešíme co dál. Výhled na Mekong je skutečně "úžasný" a smějeme se tomu, v jaké prdeli jsme se to octli. Ukazuje se, že jediná atrakce v celým městě je nějaké muzeum s protézama pojednávající o válce ve Vietnamu. Jinak tu není vůbec nic.
Pohled na trh, místní se ani neobtěžují chodit a od stánku ke stánku přejíždí na skútru
Situaci vyhodnocujeme tak, že se jdeme dospat a počkáme na večerní trhy. Ban Anou Night Market nabízí různé druhy jídla, z nichž velkou část nedokážu identifikovat. Zkoušíme vyvařený špek s houbami, špízy, nějaké těstoviny, smažené červy a kobylky, kokosový shake a klobásu. Celou dobu chodím se 3 miliony kipů v pěnžence, což je v zemi, kde 75 % obvytel žije pod 2 USD na den, docela dost peněz. Mám o to trochu strach.
Parkoviště pro skútry u nočního trhu
K večeru objevujeme Vientiane Night Market, který se rozkládá podél Mekongu. Město večer až neskutečně ožívá. V korytě Mekongu jsou nějaké atrakce. Na nábřeží pak několik kilometrů dlouhý trh s oblečením, kde se producírují krásné Laosanky. Kdo by to byl řekl, že holky v Laosu budou hezčí než v Thajsku? Většinou jsou tak do 165 cm vysoké s hezkou postavou (zformovanou ne od sportu, ale od práce), úsměvy hážou stejně jako Thajky, ale jsou daleko tišší a stydlivější. V některých oblastech je žena ve 14 letech považována za dostatečně vyspělou ke svatbě, nicméně legální je to až od 18. Víc na severu jsem kolikrát viděl holku, která vypadala na 16 a měla 2 děti. Těžko odhadovat jejich reálný věk, protože i ve 30 můžou vypadat jako teenager.
Atrakce v korytu Mekongu
Přesouváme se na střechu Samyek Pakpasack Restaurant, která je narvaná k prasknutí. Na jeden stůl tu připadá zhruba jedna usměvavá Laosanka, která dolívá Beerlao a vkládá led do sklenice. Až na pár výjimek tu jsou převážně bohatší Laosani. Večerní výhled přes Mekong na Thajsko se světly v dáli, už tak špatný není. Dovedu si představit, že když je v Mekongu voda, tak bych ho označil za dobrý. Beerlao je jinak národní pivo, které je dostupné úplně všude, ne však všem. Jak jsem zmiňoval výše 75 % Laosanů by za toto pivo zaplatili svůj celodenní plat. Tj. jak kdybychom si u nás dali pivo za 1 000 Kč. Nicméně Beerlao je fakt super. Ráno po něm nebolí hlava a od teď ho pijeme každý den.
Večer v hospodě si vyměníme pár zpráv s "modelkou z Vietnamu". Ta se záhy ptá: "Do you want me now?" V první chvíli mi to zvedá sebevědomí. Je v tom ale háček.
Přes den, když nebylo co dělat, jsme projížděli Tinder, že bychom sehnali někoho navečer na pivko. Večer v hospodě si vyměníme pár zpráv s "modelkou z Vietnamu". Ta se záhy ptá: "Do you want me now?" V první chvíli mi to zvedá sebevědomí. Je v tom ale háček. Pro cizince je podle zákonů nelegální mít cokoliv s Laosankou. Když se jí na to ptám, říká, že je všechno v pohodě, že je z Vietnamu. Že mám dojít. Potom mi tímto stylem napíšou další 2 holky, přičemž jejich druhá věta byla: "You want me now?". Hledáme na netu a je to známý šméčko na turisty. Holky jsou domluvený s policií a v momentě, kdy se s něma člověk sejde, ho buď strčí do laoský basy (to nechceš) a nebo platí těžký dolary (to taky nechceš, ale musíš to udělat, jinak jdeš sedět). Není to jenom o turistech. Na netu jsem našel případ, kdy Vietnamec, narozený v Laosu, ale bez občanství, měl dlouholetý vztah s Laosankou. I takovéto případy policie vychytává na hotelech. Prostě si tu holky chrání.
Video z Vientianu
Na závěr se teda trochu opijem a nakonec Vientiane není až taková hrůza. Asi bych to i doporučil k navštívení. Ten jeden den a noc se tu dá užít. Tím spíš, pokud nebude zrovna mimo sezonu a nebude řádit pandemie koronaviru. Příště o tom, jak jsme prozkoumali jeskyně s pavouky a netopýry, jak jsme pili banánovou whiskey, nebo jak nám začali zavírat hranice a my byli uprostřed Laosu.
Komentáře
Okomentovat