Klimatizovaným minivanem vyjíždíme spolu s dalšími turisty a ukecanou Italkou, se kterou v ještě vtipkujeme na téma koronavirus, do Vang Viengu. Kromě turistických minivanů tím směrem žádný autobus nejezdí. Laosané se přepravují na motorkách. Bágly nám hodí nahoru na střechu a zakryjí plachtou. Na střeše se dá převážet i skútr za poplatek cca 20 USD. Cesta je překvapivě rozbitá a většinu času nezpevněná. Poměrně dlouho projíždíme aglomerací Vientianu, která se soustředí výhradně okolo hlavní cesty. Je zde k vidění dokonce několik menších továren v čínském vlastnictví a pár větších skladů s podivným zbožím (hlavně stavebním materiálem) a jedna solární elektrárna. Dále po cestě zahlídneme vodní plochu s pěknou tyrkysovou vodou, nejedná se však o přehradu Nam Ngum, která je největší v Laosu. Podél cesty se táhne stavba moderní železnice, stavěná na dluh Čínou, jak jsem zmiňoval v předchozím článku. Více informací o tomto díle v podcastu.
Zkouška vody
Přijíždíme do města podřízeného turismu - Vang Viengu. Leží uprostřed nádherného prostředí vápencových skal. Vyjma klubů, párty hostelů a jednoho trhu ve městě není nic zajímavýho. V hostelu nás jako první uvítá nápis "No boom-boom in the movie room", dále je nám oznámeno, že od 7 do 9 je na baru vodka a whiskey zdarma. Mimoto je hostel plný nesympatických lidí, kteří sem přijeli na měsíční párty. Kromě, že jsou nonstop v lihu, na drogách a kolem města jezdí v podomácku vyrobených buginách s hudbou ohulenou, že je slyšet asi až do Vietnamu, tak se přes den baví tubingem. Na velkých duších sjíždí řeku Nam Song. V minulosti byla řeka lemovaná nespočtem barů se skokanskými můstky a homemade tobogany v čele se "Skluzavkou smrti". Problém byl ten, že při tubingu a šílených párty na řece umíralo okolo 30 lidí ročně. Důsledkem zranění hlavy při skocích do vody a srážek turistů s čluny plujícími po řece. To se laoská vláda kupodivu rozhodla řešit a v roce 2012 všechny bary okolo řeky zavřela. Od té doby už párty ve Vang Viengu nejsou tak živelné a já s tím můžu jenom souhlasit. Každopádně je nám to jedno, protože necestujeme přes půl světa kvůli párty.
Skluzavka smrti, která byla v roce 2012 zbořená
Večer přicházíme k menší laguně s vodopádem, kde mě pobaví velký nápis se zákazem vstupu pod vlivem heroinu, hašiše, nebo amfetaminu. Což samo o sobě hodně vypovídá o tomto místě. Nemám pocit, že by kdekoliv jinde na světě bylo nutné umísťovat před vstupem do vody nápis tohoto typu. Vyzkoušíme místní turecký záchody, na který si po chvilce člověk i zvykne. Po jemném osvěžení v řece Nam Song, která je na rozdíl od Mekongu docela čistá, pozorujeme lety horkovzdušným balónem, které jsou v Laosu nejlevnější na světě (80 USD). Cestou zpět prozkoumáváme Vang Vieng. Ze začátku jsem chodil bez trička, což místní nesli s nelibostí a začali na mě něco pořvávat. To jsem v takto turistickém městě nečekal.
Na okraji Vang Viengu vidíme klasický asijský kontrast luxusního hotelu, vedle kterého žijí lidí v chatrčích z trapézového plechu. Venku v prachu si vaří večeři a nenápadně se na nás koukají. Dáváme si nezvykle levný salát ze zelené papáji. Při jídle mi roztomilé štěně olíže nohu, v místě kde jsme byl poškrábaný. Z toho jsem chytl schýzu, že dostanu vzteklinu. To je jediná nemoc, proti které nejsem očkovaný a Richard mi chvíli předtím nakecal, že se vzteklina může šířit i pouhým olíznutím. Poté mi štěně ukradne botu a zmizí v nedohlednu. To pobaví všechny přítomné Laosanky na dvorku, kde večeříme. Na závěr nás sežerou komáři, kteří útočí každý večer. Ani jídlo moc dobrý není, a tak je čas jít pryč.
Jakou motorku si půjčit v Laosu?
Ráno řešíme půjčení motorek. V Laosu se používají trošku jiné stroje než v Thajsku. V zásadě jsou 3 možnosti:
-
Honda Wave- poloautomat se 4 rychlostmi o objemu 110 ccm. Je to nejpoužívanější motorka v Laosu. Výhody jsou: větší kola, pohodlná jízda (po delší době začne bolet zadek, ale dá se na to zvyknout), obratnost v terénu, spolehlivost a hlavně je jednoduše opravitelná v každé vesnici. Cena 6 - 12 USD/den.
-
Honda Click a jiné skútry- klasické automatické skútry o objemu 110 - 250 ccm, kde bych na delší cestě spatřoval jedinou výhodu: bágl se dá umístit dopředu na podlážku mezi nohy a není tak nutné ho vézt na zádech, popřípadě připevňovat na zadní část sedačky. Cena 8 - 12 USD/den.
-
Honda Win- manuál o objemu 100 ccm. Naprosto ideální volba na delší cesty po Laosu. Tyto motorky se "dědí" z cestovatele na cestovatele. Mají upravenou konstrukci vzadu na sedačce, kde se dá jednoduše přidělat krosna. Nevýhoda je ta, že tato motorka se nedá půjčit, ale je potřeba ji koupit za cca 250 USD. Je tedy nutný si nechat před a po cestě několik dní na koupi a poté případný prodej. Např. za koronavirové situace je tato motorka neprodejná. A pro lidi, kteří mají při cestování všechno vypočítané přesně na dny (jako my), není tato varianta dost dobře reálná.
Provoz, cesty, policie, pojištění
Co se provozu týče, tak to v Laosu není žádný problém. Značky nejsou a když jsou tak je potřeba je ignorovat. Platí klasické pravidlo silnějšího a hlavně rychlejšího. Prostě tam vjedeš a doufáš, že přežiješ. V porovnání s Chiang Mai, kde jsme skútry taky řídili, tak je Laos naprostá pohoda a ve většině měst je slabý provoz. Cesty, to už je jiné kafe. 90 % komunikací jsou prašné cesty "zpevněné" kameny a platí, že v Laosu není limitující síla motorky, ale kvalita cesta. Kolikrát se nedalo jet rychleji než 20 - 30 km/h. Na cestě se neskutečným způsobem práší - brýle jsou nutnost, rouška není úplně od věci. Místní dámy jezdí ze předu navlečené do bundy nebo mikiny. To jsem chápal jako ochranu před sluncem do té doby, než jsme se poprvé projeli. Pokud bych nechtěl každý den prát, tak bych tak asi jezdil taky.
Typická cesta v Laosu
Pro klid duše jsme si udělali mezinárodní řidičáky, které nás opravňují k tomu řídit pouze automatické skútry do objemu 50 ccm. Takové motorky však v JV Asii prakticky nejsou, a tak řidičák slouží jenom jako ochrana proti pokutě od policie. To funguje v Thajsku, v Laosu jsme naštěstí neměli možnost ověřit, ale údajně si policajt řekne o úplatek, i pokud řidičák máte. V případě havárie je pojištění samozřejmě neplatné. Takže do budoucna zvažuju udělat si řidičák na motorku právě z tohoto důvodu. Druhá věc - pokud by se něco stalo, tak tam stejně někde umřem, protože v Laosu nejsou nemocnice. Poslední důležitá věc v souvislosti s vypůjčením motorky je nutnost použít pas jako zálohu. Laosané byli neoblomní a bez pasu jako zálohu skútr nechtěli půjčit. Řidičák ani občanka jim nestačily. Na vícedenní vyjížďku toto není úplně ideální varianta a do budoucna máme v plánu to řešit pořízením druhého pasu.
Já si posvítím vedle sebe do propasti a několikrát mi přes kužel baterky prosviští netopýři. Už panikařím i já. Nechci říct, že utíkáme. Prostě šlapeme na zmizík.
Velikost jeskyně nedokážu dost dobře posoudit, protože v prozkoumávání jeskyně, je limitující hlavně strach z toho, abychom nezabloudili a z objevujících se zvířat. Pozorujeme kobylky, které mají 20 cm dlouhá tykadla, kterými se navigují v absolutní tmě. V momentě, kdy se chystáme opustit jeskyni si všímám pavouka, který má asi 20 cm v průměru a sedí na vajíčkách přímo na vrcholku maximálně metr a půl vysokého průlezu. Je jasný, že tam byl už, když jsme do jeskyně přicházeli. To nám však nevadil, protože jsme si ho nevšimli (sladká nevědomost). Botanik a zoolog výpravy Richard uklidňuje, že když si hlídá mladý, tak na nás skákat nebude. Chce to chvilku odhodlávání, nakonec hlavou podběhneme asi 10 cm pod ním. Až na Gučiho, který ještě chvíli váhá. Nakonec se rozběhne a svým úskokem mě shodí ze schodů a já si v pádu rozříznu ruku o rezavou tyč. Svým skoro doktorským odborným názorem mě uklidňuje, že na vzduchu tetanus nemůže přežít.
Vstup do jeskyně Flower Golden Cave
Projíždíme přes vyprahlá rýžová pole a banánové plantáže směrem k Flower Golden Cave. Tam nás starý srandovní Laosan pustí skrz mřížové dveře do jeskyně po asi 100 metrovém lezení do kopce, které sotva přežil. Jirkovi už jeho strach z pavouků nedovolí jeskyni prozkoumat. Tak na to zůstáváme s Richiem sami. Tentokrát bez čelovek. Jsme vybavení jenom mobilem, o to je zážitek děsivější. Nicméně krápníková výzdoba je na ještě vyšší úrovni. Takový 6 metrů vysoký stalagnát, který má 2-3 metry v průměru člověk jen tak nevidí. Jdeme dál do hlubin jeskyně, kde Richie slyší šustění netopýřích křídel. Já to prozatím ignoruju a chci pokračovat dál. V momentě, kdy jsme několik set metrů uvnitř jeskyně, se mi netopýr prakticky otře křídly o rameno. Já si posvítím vedle sebe do propasti a několikrát mi přes kužel baterky prosviští netopýři. Už panikařím i já. Nechci říct, že utíkáme. Prostě šlapeme na zmizík. Po cestě se zvládneme ještě ztratit. Nakonec najdeme cestu a dostáváme se ven z jeskyně. Konečně jsme si mohli říct památnou větu naší modly Rudy Švaříčka - "Zablbli jsme si speleo!"
Náhodné setkání se slony
Ten den ještě stíháme koupačku ve 2 z 5 azurových lagun, které se nachází v okolí Vang Viengu. Na vyhlídky, které míjíme po cestě už nemáme čas. Stejně jako na několik vodopádů. Večer bohužel řešíme nepříjemnosti spojené s koronavirem. Já se projevuji jako koronáfuka a popřu všechno, co se v následujícím týdnu skutečně stalo (zavření hranic, rušení letů atd.). Richie ze strachu, že se nedostane do ČR se rozhodne pro předčasný odlet druhý den z Luang Prabang. My s Jirkou volíme z mého pohledu v tu chvíli racionálnější varinatu - přehodnotit plány v Laosu. Dostat se do Thajska na jeden z ostrovů a tam si v klidu užít zbytek dovolené. S tím, že budeme v půldenní dojezdové vzdálenosti od Bangkoku, abychom byli schopní reagovat v případě zpřísnění opatření a dopravit se cca do 2 dnů zpět do ČR. O tom, jak jsme se vraceli z Laosu o týden dřív příště.
Video z Vang Viengu
Komentáře
Okomentovat